Dobrý večer, vážení přátelé. Jmenuji se Honza a **sem za vámi** mě přivedla čtyřletá fena německého ovčáka **Nancy**.

Oba jsme rádi, že se vás tady sešlo tolik a že vám můžeme převyprávět náš příběh.

Bylo to před nějakými 12 lety, kdy jsem měl první zkušenost s vodicím psem. Shodou okolností to bylo s vodicím psem tady dnešního našeho zvukaře Romana.

To poprvé jsem viděl, jak vodicí pes vůbec pracuje, co pro toho člověka znamená. A v té chvíli by mě ani nenapadlo to, že jednou já budu mít taky svého vodicího psa.

Bylo to někdy začátkem roku 2013, kdy jakoby vypnutím vypínače jsem přestal vidět.

Musel jsem přerušit studium na Fakultě informatiky a začít řešit, co dál, jak dokončit studium, potom jak pracovat.

A protože jsem už věděl o vodicích psech, tak jsem právě Romana zkontaktoval, jestli by mi dal kontakt na někoho, kdo ty psy cvičí.

A dostal jsem kontakt tady na Milana Dvořáka, který mluvil přede mnou.

A ta spolupráce byla a je doteď výborná.

Já jsem zavolal, to bylo někdy ve čtvrtek, už další pondělí Milan přijel k nám a domluvili jsme se, co dál.

Jakého chci pejska, jaké mám požadavky. Velmi zvláštní otázka byla, kterou v té chvíli jsem nechápal, a ta otázka zněla: „Jak rychle chodíte?“

Já chodím hodně rychle, takže ta odpověď ho asi uspokojila, nevím.

Moje požadavky byly, že chci fenku, protože máme doma jednoho staršího psa, tak nevím, jak by se spolu poskládali.

Takže na výběr tím pádem v té chvíli ve výcviku byly jenom dvě sestry, **Nancy** a Neaty.

A domluvili jsme se, že teda se stavím do vodicí školy a že se podívám na ty pejsky a že některou si vyberu.

Nakonec volba padla na **Nancy**, nevím, neptejte se mě na to, co byl ten důvod, protože někdy ten důvod prostě tak nějak vyplyne.

Vybral jsem si **Nancy** a ta měla do konce výcviku asi jenom tři měsíce.

Takže ty tři měsíce jsem využil na složení, já tomu říkám řidičák na vodicího psa, což je vlastně kurz prostorové orientace.

Takže to jsem si složil, za **Nancy** jsem chodil na návštěvu, abychom si na sebe zvykli.

Co možná nejčastěji. **Nancy** nejvíc zajímaly piškoty samozřejmě v mé kapse, asi jako každého psa.

A ten den D, když jsem se už nemohl dočkat, kdy jsme vlastně začali, kdy se začala psát naše nebo moje další kapitola života, tak bylo 15. července roku 2013.

Milan odpoledne mě **Nancy** dovezl domů. Seznámili jsme ji s druhým psem.

Mimo jiné výbavy, jako je pelíšek, miska, vodítko, jsem dostal i balíček tehdy ještě velmi chutných piškotů z Opavy.

A úkol byl za ten večer ten pytlík zkrmitt, prostě uplatit psa.

To se **Nancy** strašně líbilo.

Takže jakmile v pytlíku byly nějaké piškoty, tak se držela u mě, jakmile piškoty nebyly, tak **Nancy** zmizela, už jsem ji ten celý den neviděl.

Strašně ji zajímala velká zahrada, všechno, co se děje okolo.

A to bylo vlastně pondělí a potom celý týden, teď možná dokonce i dva týdny Milan k nám jezdil a trénovali jsme nejčastější trasy, čili na autobus, na vlak.

Nabízel jsem Milanovi, že mu půjčím koloběžku nebo kolo, protože jsem chodil fakt rychle a chudák za náma musel běhat.

Takže tak, takže nevím, jestli za ten týden toho měl asi docela dost.

Ale **Nancy** byla, nebo je šikovná, takže ty trasy si pamatuje velmi dobře, takže nebylo moc potřeba trénovat.

My jsme potom ještě vždycky, když Milan odjel, tak jsme večer trénovali sami, já raději ještě za doprovodu vidící tety, protože jsem si nebyl jistý.

A když skončilo tady to naše prvotní seznamování, tak jsme se začali oťukávat už sami.

Milana jsme pak měli na telefonu jako přítele na telefonu.

Vždycky si **Nancy** vymyslela nějakou lotrovinu každý den, ale nebylo nebo bylo to tím, že prostě jsme si hledali vzájemnou řeč.

Je pravda, že nám dvěma to trvalo trošičku dýl, ale nakonec jsme si velmi dobře sedli.

Bylo plno úsměvných historek, jako že když jsme trénovali cestu na nádraží, tak cestou zpátky jsme se několikrát objevili uprostřed kruhového objezdu u nádraží.

Poprvé nás viděli asi jenom tři plné autobusy turistů.

Potom k nám chodili známí a ptali se: „Že nějaká moje kamarádka viděla nějakého nevědomého se psem uprostřed kruháče, nevíš o tom něco?“

Říkám „Ty jo, nevím, to může být třeba, mohla to být Katka z Lomnice nebo někdo takový.“

Já asi nevypadám jako Katka, takže to jsem neukecal.

Ale bylo to všechno strašně fajn.

**Nancy** byla, nebo je učenlivá, takže věděla, že když se jde na nádraží, tak po koupi jízdenky, jde se do podchodu a na nástupiště.

Jenže když jsme trénovali, tak jsme nádraží pouze obešli a šli jsme domů.

A asi 80 metrů jsem **Nancy** vždycky musel přemlouvat, že opravdu jdeme domů a nejdeme na ten vlak.

Takže tu jsme byli na jedné straně u kolejí, tu jsme byli u vchodu do jedné firmy.

Ale to všechno bylo jenom o té naší komunikaci.

Všechno se to zlomilo asi dva měsíce po předání **Nancy**, kdy právě Spolek vodicí pes organizoval rekondiční pobyt v Americe.

Pravda, jeli jsme vlakem, takže ale byli jsme tam za hodinku, je to u Velkého Meziříčí hotel.

A za ten praktický jeden celý den, kdy jsme procvičovali pod odborným dohledem, tak ten náš vzájemný vztah se zlomil k lepšímu a od té doby to bylo jen a jen lepší.

A právě Spolek vodicí pes pořádá každý měsíc pravidelné procvičování práce vodicích psů a i od cvičitelek slýcháváme, že za tu dobu jsme se ohromně zlepšili a sehráli.

Takže jsme prý údajně výborná dvojka.

Nechtěl bych, aby to vyznělo, že si nějak stěžuju, to rozhodně ne.

Vždycky, když se mě někdo zeptá, co pro mě vodicí pes znamená, tak na to je odpověď,

že není to stroj, je to pes, sice do ní liju olej, ale není to strojní olej, je to lososový olej na srst.

Takže je to opravdu živé zvíře a i to má nárok na nějaké vrtochy.

A řeknu vám, že od té doby, co mě **Nancy** už nepřekvapuje každý den nějakou lotrovinou, tak se mi potom i stýská.

A neříkám, že mi pomáhá na 100 %, já vždycky říkám, že mi pomáhá na 1000 %.

Prostě je to neuvěřitelná pomoc a hlavně od oddaného parťáka a kamaráda.

A než předám slovo Peti a čtyřnohé motorce, tak bych vám rád řekl ještě jeden kratičký příběh.

Já se moc nedojímám, ani závěrečná scéna Titanicu mě tak nedojímala.

Ale bylo to před Vánoci roku 2013, někdy v půlce prosince.

Bydlíme v rodinném domečku, už byla tma a někdo zazvonil.

Tak mamka se podívala z okna a tam pán a ptá se, jestli tady bydlí ten pán s tím vodicím psem.

Tak máma řekla, že jo, že to je syn.

A ten pán říká, že je pan inženýr Brázda, tady z místních stavebnin, a že by chtěl tomu pejskovi dát něco k Vánocům.

My jsme pana inženýra chtěli pozvat domů, ale on, že má málo času,

tak jsme šli ven a on mi vložil do ruky dvě bankovky, a protože u té branky je tma, navíc to ani není slušné, tak jsem se nedíval, co to je za bankovku.

Poděkovali jsme a pan inženýr odešel.

A až když jsme přišli domů, tak jsme zjistili, že na jedné bankovce je František a na druhé Ema.

Musím říct, že to ve mně, jak se říká, úplně hrklo, protože to jsem nečekal.

Tento dar, který **Nancy** dostala víceméně pod stromeček, znamená přísun granulí na tři až čtyři měsíce.

Takže, jak uznáte, to určitě potěší.

Tak jsme se rozhodli, že panu inženýrovi poděkujeme.

U nás v obci vychází taková místní drbna, čtyřikrát za rok takový časopis, plno textu, nic se tam nedozvíte.

Takže jsme sepsali poděkování, donesli ho na obec a pan místostarosta nás i vyfotografoval.

Plátek vyšel, krásnou fotku tam prý máme, je to asi to nejzajímavější, co v tom časopise toto čtvrtletí vyšlo.

Tak jsme to nějak vypustili z hlavy.

A shodou okolností zrovna na den **Nancy**ných třetích narozenin 11. srpna 2014,

jsem se málem v brance srazil zase s panem inženýrem.

My jsme někam šli, asi **Nancy** koupit něco k narozeninám do zVerimexu, nevím.

A pan inženýr mi předal zase bankovky s tím, že mu nemusíme děkovat v obecním časopise,

že je moc rád, že nám může pomoct a že se rozhodl, že **Nancy** každý půlrok přispěje takovou částkou.

Já bych se s vámi chtěl rozloučit slovy, které nebudu to úplně asi správně citovat, které jsem použil v tom poděkování.

A to je, že jsem moc rád, že jsou mezi námi lidé, kterým není lhostejný osud svých spoluobčanů.

Děkujeme za pozornost.