Vodicí pes jako (ne)naprogramovaný stroj?

Jan Balák | 25.03.2020

Článek popisuje moje zkušenosti s navazováním kontaktu s mou vodicí fenkou Nancy.

Když jsem začal uvažovat o vodicím psovi, říkal jsem si, že to bude pohodička. Vždycky jsme měli doma psa, od voříšků, přes kokra až po německého ovčáka. Takže pocit, že mám nějaké kynologické znalosti, byl docela silný. Jako budoucí vodicí parťačku jsem si navíc vybral německou ovčandu, tito psi se mi vždycky moc líbili, navíc pro mne reprezentovali toho „správného“, nebo spíš pořádného, psa.

Pak přišel den „D“, kdy mi Milan Nencu přivedl. A tím začaly týdny a měsíce stálého (ale určitě ne nekonečného) údivu a možná i rozčarování. Byla to pro mne úplně nová zkušenost, určitě umocněna tím, že je Nenca můj první vodicí pes.

Už od začátku jsem si říkal, že je něco špatně. Ten pes nefunguje tak, jak jsem předpokládal. Přeci vím, jak na něj. Jenže vodicí pes, to je mnohem intenzivnější spolupráce, než když máte domácího psa, se kterým jdete občas na procházku. To mi ale v té době nedocházelo. Takže pokud byla „procvičovací“ klubovna a my jako nováčci jsme šli na trasu s Milanem, měl jsem sáhodlouhý seznam toho, co Nancy dělá špatně, resp. co nedělá. Jenže ouha. Vždy se procvičování změnilo jen v docela pohodovou procházku Brnem. Jistě, určitou roli tam hrála i Milanova psí osobnost, ale z té větší části to asi byl pocit klidu mé čtyřnohé průvodkyně. A nebo také ne. A co kdyby byla chyba v komunikaci s mým chlupatým štěstím? No, to jsem si v té době rozhodně nepřipouštěl. Takže jsem z procvičování odcházel vždy s dost rozporuplnými pocity.

To naštěstí trvalo jen necelé tři měsíce. Co nás posunulo o notný kus dál, byla víkendová rekondice kdesi u Velkého Meziříčí. Stačily tak tři hodiny během sobotního procvičovacího programu a najednou nastala změna. Cvičitelka Majka mi ukázala, jak s Nancy pracovat a najednou věci, které do té doby nezvládala, šly na první pokus. No, nezvládala. To není tak úplně přesné. Vlastně je to špatně. Ten, kdo situaci nezvládal, jsem byl já. A v tu chvíli se toho dost změnilo. Především styl komunikace k Nence. To bylo pro začátek to zásadní. Najednou ta naše spolupráce dávala mnohem větší smysl. Ano, spolupráce. To je to nejdůležitější slovo. Nelze totiž jen dávat povely, ale je potřeba hlavně naslouchat svému psovi. Sice nemluví, ale se svým pánem komunikuje docela čile. Ale je to komunikace čistě neverbální. Možná bych to řekl ještě jinak. Člověk bez zrakového hendikepu se psem komunikuje především vizuálně. To my ale nemůžeme a tak musíme využít i jiné možnosti. To jak pes jde, jak se chová v postroji nebo jak reaguje na konkrétní povely. A tuto komunikaci je potřeba číst a hlavně správně vyhodnocovat.

Tím chci hlavně říct, že (nejen) vodicí pes je živý tvor, který má rád interakci se svým pánem. Není naprogramovaný stroj, stejně jako to nejsme my. Pes se ve své škole všechno naučí, ale už je to pak na nás, jak ty jeho znalosti využijeme. Hlavně jak tomu psovi dáme najevo, kterou tu jeho dovednost zrovna potřebujeme využít. A pokud pes vyhodnotí, že zrovna teď nemůže povel vykonat, protože se mu to nezdá bezpečné, dá nám to najevo a pak už je to jen na nás, jestli toho chlupáče správně pochopíme. Vím, že je velmi lehké hledat chyby u ostatních, ale zkusme se vždy zamyslet, jestli čirou náhodou neděláme něco špatně my. Vím, je to těžké. I já se po šesti letech s Nancy stále učím. Ale věřím, že až Nancy půjde do zaslouženého důchodu a já budu mít druhou ovčandu, určitě budu mít mnohem více zkušeností a věřím, že naši spolupráci chytneme za ten správný konec provazu již od začátku a bude se nám po světě šlapat mnohem radostněji.

A ještě jedna rada na závěr, pes, jak jsem již psal, je živý tvor. A tak nelze očekávat, že si vše, co se naučí, bude pamatovat navždy. Takže je potřeba stále na spolupráci s ním pracovat a procvičovat jeho dovednosti. Ať už doma a nebo za odborného dohledu cvičitelů výcvikové školy. A pak vám bude odměnou spokojený parťák, který vám splní každé z 34 vašich přání (nebo kolik těch povelů váš pes umí) :-).

Zpět na články